2. 10. 2019
Pro letošní výlet na hory jsme vybrali destinaci ležící na hranici České a Slovenské republiky. A dobře jsme udělali. Za prvé, kolegové z PBC-SK ani my z Vyškova jsme to neměli daleko. Ale především, příroda Bílých Karpat je úžasná právě na podzim.
Za brzkého rána jsme dvěma autobusy vyrazili směr Velká Javořina, kde jsme vysadili zájemce o nejdelší trasu. Z podhůří Javořiny, přes vrchol a dále na Velký a Malý Lopeník až na místo odjezdu, to je 25 km. Partu sportovců jsme tedy s nepředstíraným obdivem opustili a blížili jsme se k Mikulčině vrchu, našemu vztyčnému bodu. Slovenský autobus se zdržel na cestě, a tak jsme nečekali a vyrazili. Jak říkají čundráci, kteří obráží Jeseníky či Beskydy, chodit po Bílých Karpatech je jako chodit po „kopečcích“. Trasa na Velký Lopeník byla opravdu spíše relax než náročná túra. Na Lopenickém sedle, téměř na hranici České a Slovenské republiky, se nám naskytl krásný výhled na obě strany hor. Pak jsme se vydali po turistické značce vedoucí přes pastvinu. Aniž bychom spatřili jeho interpreta, občas nás překvapilo blízké zabučení, Při příchodu na Velký Lopeník nám již mávali dříve příchozí kamarádi z rozhledny. Z vrcholu jsme viděli široko daleko. Naštěstí jsme to stihli dřív, než přišel déšť a mraky. Krátká přeháňka sice proběhla, ale brzy bylo zase pěkně. Okruhem přes dědinu Lopeník jsme to vzali zpátky na Mikulčin vrch, kde jsme se vydatně najedli a doplnili tekutiny.
S kolegy ze slovenského PBC jsme se potkali až na závěr u autobusu. Rychlé, leč intenzivní přivítání koláčky a slivovicí bylo milým závěrem výletu.